Přemostění Evropy: De Falla, Liszt, Fischer, Dvořák.

O akci

Vydejte se s Ivánem Fischerem a Orchestrem mládeže Evropské unie na večer plný rozmanitých hudebních skladeb spojujících Evropu. Zazní díla de Fally, Liszta, Fischera a Dvořáka.

Mosty Evropy letos propojí celý kontinent: maďarská rapsodie následuje španělský tanec pocta Bachovi předchází českým melodiím. Lisztovo dílo inspirované cimbálem opět doprovodí tento osobitý nástroj městské romské hudby v podání Jenő Lisztes, která s BFO uchvátila publikum v Carnegie Hall, Musikvereinu i na BBC Proms. V taneční suitě Ivána Fischera se mosty táhnou až do Brazílie, Ameriky a Argentiny. Stradivárky zní v rukou ukrajinské houslistky Diany Tishchenko "úchvatně" (The Strad) a rozeznívají se "výrazným, individuálním hlasem" (The Gramophone). Koncert provedený společně s mládežnickým orchestrem EU je zahajovací akcí Evropské orchestrální akademie, zcela nové iniciativy, kterou obě tělesa provozují.

Nenašel radost v žánru zarzuela, španělském singspielu podobném lidovému, a tak se de Falla obrátil ke komponování oper. Jeho dílo s názvem Život je krátký, které trvá necelou hodinu, oplývá prvky španělské a romské lidové kultury. Přestože je považována za ranou skladbu, vyniká z ní jeho snadná obeznámenost s andaluskou hudbou. Patrné je i jeho nadšení pro maurské a transcendentální motivy. Nejznámější částí příběhu o Saludovi, postavě se zlomeným srdcem, je Španělský tanec, v němž promyšlené orchestrální aranžmá evokuje přítomnost flamenkového kytaristy.

V polovině 19. století se ve světě začala objevovat poptávka po národní hudbě. Franz Liszt poté, co pečlivě shromáždil melodie, o nichž se domníval, že jsou maďarskou lidovou hudbou (většinou šlo o písně inspirované maďarskou hudbou romských hudebníků), zkomponoval soubor 19 maďarských rapsodií: dodnes nejpopulárnější cyklus.

Šest skladeb původně napsaných pro sólový klavír přepracoval pro provedení orchestrem. V orchestrálním provedení rapsodie k poctě Josepha Joachima přebírají významnou roli housle, zatímco sólová flétna uvádí nejrozpoznatelnější melodii skladby. Střídá se drama, lyrika a tanec, jak se na tento žánr sluší a patří.

Sbírka stylizovaných tanců — tak zněl stručný popis suity. Jinými slovy taneční čísla, na která už nikdo netančí, protože vyšla z módy. Ale když se suity v Bachově době hrály poprvé, starší lidé si možná ještě pamatovali tance a možná pociťovali nostalgii. Takto uvažoval Iván Fischer, když komponoval vlastní suitu tanců, jejichž melodie mohou současnému publiku znít podobně povědomě. Barokní preludium, sambě podobná bossa nova, synkopující ragtime, klouzavé tango a swingově založené boogie‐woogie tvoří moderní parodii této bachovské formy.

Mnozí tvrdí, že Symfonie č. 7 je Dvořákovým nejlepším hudebním dílem. Po vyslechnutí Brahmsovy Symfonie č. 3 se skladatel po pětileté pauze rozhodl k tomuto žánru vrátit. "V díle není jediná zbytečná nota," napsal svému nakladateli. Ve skladbě se současně objevují rozjitřené české politické vášně i skladatelova klidná, harmonická láska k vlasti. Nečekaně klidný a lyrický úvod první věty skladatele napadl na pražském nádraží: pomalá věta představuje Dvořákův smutek za nedávno zemřelou matku a za nejstarší dceru, která zemřela v mladém věku. Po živém, ale melancholickém scherzu skladba končí exotickým finále.

Společný koncert BFO a European Union Youth Orchestra, společná produkce Müpa Budapest a BFO.