Concertino: Haydn, C. P. E. Bach, Janáček

O akci

Po přivítání jara koncertem BFO přivítá léto a uzavře soubor orchestrálních vystoupení v Budapešti v letech 2024‐2025 řadou koncertů z cyklu Concertino pod vedením Jánose Pilze. První polovinu koncertu zahájí Haydnova Symfonie č. 35, určená jako dárek ke jmeninám knížete Nikolause Esterházyho, po níž bude následovat violoncellový koncert Carla Philippa Emanuela Bacha, dílo představující barokní tradice, které složil hudebník, jehož si sám Haydn velmi vážil. Sólový part přednese madridská rodačka Alma Hernán Benedí, vítězka soutěže Sándora Végha z roku 2024, která již dobyla pódia Elbphilharmonie a vídeňského Musikvereinu. Program pokračuje po přestávce druhým významným Janáčkovým orchestrálním počinem. Skladba odráží inspiraci Dvořákovou hudbou, ale zároveň předvádí několik vzrušujících prvků toho, co činí dílo českého skladatele tak milým.

Když se Nikolaus "Velkolepý" Esterházy vrátil v prosinci 1767 z cesty do Paříže, Haydn ho přivítal velkolepým a rozmáchlým orchestrálním dílem. Jeho Symfonie č. 35 nemá ani přezdívku, ani programovou složku, ale je v ní obsažen Haydnovi vlastní humor a rafinovanost. Neobvykle italsky laděná melodie úvodní věty se s přechodem do mollové stupnice stává stále napjatější, s pomocí lesního rohu se nakonec vrací přívětivější tón. Bez dechových nástrojů se v pomalé větě objevuje půvabná melodie prodchnutá nečekanými synkopami. Nejcharakterističtějším motivem menuetu jsou triolové údery vzhůru, které slouží také jako základ tria. Na samém konci finále si Haydn pro posluchače připravil velké překvapení: věta končí stoupavou, téměř tázavou verzí svého úvodního motivu.

Druhé a nejslavnější dítě Johanna Sebastiana, Carl Philipp Emanuel Bach, vytvořil cembalové a flétnové verze všech tří svých violoncellových koncertů. Skladba a moll byla dokončena v roce 1750 v Berlíně. První věta obsahuje ritornello a spojuje prvky barokního období, které se blížilo ke svému konci, s jakýmsi stylem proto‐Sturm und Drang. Hudba se vyznačuje neobvyklou časovou signaturou, bouřlivým charakterem a náhlými výbuchy a odpočinky. Pomalá věta vykazuje prvky galantního stylu: orchestr a sólista si navzájem předávají písňové téma, ačkoli Bach hodil kámen do rybníka, když nesmělou hudbu rozšířil do dramatického dialogu. Finále pokračuje v rozhodném a hřmotném tónu.

Brno se 15. prosince 1878 stalo domovem mimořádného koncertu: Janáček, tehdy čtyřiadvacetiletý, vedl svůj vlastní soubor s názvem Beseda. V publiku seděl jeden z jeho nejvýznamnějších vzorů, Dvořák. Oba skladatelé se již tehdy stali blízkými přáteli a tento vztah zanechal na Janáčkově hudbě zřetelnou stopu. Idyla, zařazená do programu, je prodchnuta Dvořákovým stylem a v širším smyslu i českou a moravskou lidovou hudbou. Suita měla v době svého vzniku pět částí, v roce 1880 byla rozšířena na sedm. Hudba zobrazuje Dvořákův hořkosladký tón, vzdušnost s nepřekonatelně pulzujícími, posmutnělými smyčci, svět serenád, tragickou dumku a slovanskou taneční hudbu, přesto se v ní objevuje i Mendelssohnova důstojná melancholie a Händelovy kontrapunkty. Mezi částmi jsou i takové, které si můžeme pamatovat jako filmové soundtracky.