Národní divadlo

Budapešť, Maďarsko

15. března 2002 otevřela své brány budova, po které se toužilo po celá desetiletí. Co znamenalo toto Národní divadlo pro náš svobodný, demokratický, evropský národ? Nic jiného než divadlo. Jeho posláním bylo vštípit divákům otevřenost, toleranci a zvědavost – se zvláštním důrazem na mladší generace, které od změny systému nějak nedostávaly prostor. Pro jejich dobro musíme vytvořit nové, empatické kulturní médium. Podle Róberta Alföldiho „v dnešním světě jsou vztahy o přístupu – to znamená, že mě zajímají myšlenky druhého, který je stejně zvědavý na to, jak přemýšlím já, a společně se dostaneme dál.“
V Národním divadle musíme kromě uctívání pokladů tradičního maďarského divadla zůstat neustále přítomni v myšlenkovém světě divadla. Tímto způsobem můžeme snadněji a efektivněji odpovídat na otázku: „Jak může divadlo diskutovat o dnešní realitě?“ Národní divadlo má příležitost zapojit se do současné evropské kultury a mluvit o naší době skutečně moderním divadelním jazykem. Měli bychom inspirovat naše kolegy, jak mentálně, tak duchovně, tím, že budeme příkladem kulturní instituce, která přijímá různé otevřené a integrující pohledy a ukazuje, jak bychom mohli a měli žít, věnovat pozornost jeden druhému v tomto nesourodém, ale svobodném „odvážném novém světě“.